Doba adventu, tj. doba kdy se před svátkem Vánoc očekává narození malého Ježíše nebo Ježíška, jak chcete, je tu. Pro většinu naší společnosti to znamená období zvýšené aktivity, kdy v práci se stíhají poslední termíny dodávek, doma se uklízí, shánějí se dárky. Přitom období adventu by mělo být o zastavení se a přemýšlení nad tím, že zde byla událost, která nás křesťany ovlivnila na celý život.

V našem křesťanství se dnes zmiňuje úloha Ježíše především jako úloha osobního spasitele, který nás očišťuje od našich osobních selhání. Jenže tento obrázek je hrubě zkreslený. Odluka církve a státu, která začala po Francouzské revoluci, pokračovala v období osvícenství a u nás také během vlády komunistů, v nás vytvořila omezené chápání Ježíše. Ježíš je totiž v první řadě král – vládce!

Herodes velmi dobře chápe, že mesiáš – tj. pomazaný (král je na počátku své služby pomazán olejem), je budoucím králem. A proto, že se bojí o svůj trůn, nechá stovky dětí zmasakrovat. Herodes se nebál nějakého teologického učitele, on se bál o svou pozici někým, kdo prohlásí, že jej králem jmenoval Bůh.

Syn Davidův – pro nás to mnoho dnes neznamená, ale toto označení bylo pro Izraelce velice výmluvné. U králů je obvyklé, že se na trůnu usadí syn daného vládce. Pokud je tedy někdo prohlášen za syna Davidova, tak se tím obrazně říká, že je jeho právoplatný potomek a dědic trůnu. Pro řadu představitelů národa v době Ježíše je představa, že na trůnu království sedí tento tesař z Nazareta, naprosto nepřijatelná. Jenže Ježíš pochází z Davidova rodu a narodí se Betlémě. Více symbolické to už snad být ani nemůže.

Ježíš Nazaretský – král Židů – tabulka, kterou nechal Pilát Pontský přitlouci na Ježíšův kříž je také velice výmluvná. Během celého přelíčení před veleradou, ale i později u Piláta se řešilo: „Kdo je Ježíš?“ Navzdory tomu, že představitelé židovského národa se proti označení Ježíše jako krále bouří, Pilát jednoznačně rozhoduje, že toto označení tam zůstane.

Když kamenovaný Štěpán vidí Ježíše před svou smrtí, tak jej nevidí jako teologického učitele, kněze, ale jako vládce. Pro nás je termín král spojený hlavně se středověkem nebo s pohádkami. Dokážeme si však představit Ježíše jako vládce? Chtěli bychom, aby nás vedl jako národ? Chtěli bychom, aby nám určoval zákony? Chceme, aby řešil naše rozepře jako soudce? (Ve starověku byl král nejvyšším soudcem). Chtěl bychom králi sloužit? (Král si vždy nárokoval určitou práci od poddaných, kterou my dnes odvádíme ve formě peněz – daní).

Mít Ježíše jako osobního kazatele, psychologa nebo zahlazovače špatných skutků je totiž něco jiného, než vnímat Ježíše jako vládce, který má nad naším životem obrovskou moc. Přijmout Ježíše jako vládce národa a podřídit se mu je pro nás velice náročné, zvláště pokud se na něj díváme jako na vládce tak, jak jej známe z našeho lidského světa. Jenže Ježíš je vládce, kterému na nás záleží, a který má o nás starost a kvůli nám je ochoten obětovat vše.