Na úvod našeho rozhovoru, než přejdeme k tématu rozhovoru je potřeba tě tak trochu představit. A proto otázka takříkajíc na rozjezd. Odkud a z jaké rodiny pocházíš?

Pocházím z Břeclavi z adventní rodiny, obě moje babičky uvěřily a díky Bohu obdrželi dar víry i jejich děti a děti jejich dětí.

Jaké je tvé současné rodinné zázemí – manžel, děti….?

S manželem jsme letos oslavili výročí 20 ti let a plody naší lásky jsou 2 synové, 17 a 15 let. Nesmím zapomenout ani na psa.

Protože tě znám z dob dřívějších, z dob mládežnických akcí, tak vím, že pocházíš z ryze adventistického prostředí. Jak a na co z doby dětství, sboru a náboženství tvé rodiny vzpomínáš?

Doba byla jiná než je dnes, největší rozdíl vidím ve svobodě, jak vyznání víry, tak aktivity které můžeme podnikat. Dřív byla spousta zákazů a omezení a setkávali jsme se s bariérami zvenčí. Přesto jsme se setkávali a jezdili na spoustu akcí, sbor byl a je stále moje druhá rodina, která ovlivnila mé dětství i dospívání. Dnes je naopak spousta možností, které mohou vytvářet bariéry v lidech samotných.

Když jsme u té doby mládí a dospívání. Čím jsi v té době chtěla být, o čem jsi přemýšlela, že jednou budeš dělat?

Nejvíc jsem si přála být zvěrolékařkou, zvířata byla mou láskou číslo jedna, rodiče jsem přesvědčovala, že mít koně v paneláku na balkóně není tak špatný nápad :-D, každého ptáčka nebo holuba jsem nosila domů…., nakonec jsem se musela spokojit jen s andulkou, rybičkami a křečkem. Potom mě lákalo stát se zahradnicí, když ne zvířátka, tak aspoň kytičky, ale totalitní režim mi neumožnil ani jedno.

A navazující otázka – co nakonec jsi vystudovala a co dnes děláš?

Jedinou možností pro mě tenkrát bylo vystudovat elektrotechnické učiliště v Brně, což byl obor zcela mimo mé zájmy i chápání, ale potom jsem si ve stejném oboru udělala ještě maturitu, která mi po revoluci umožnila vystudovat pomaturitní sociálně právní nástavbové studium. V roce 2006 jsem byla na úřadu práce a zrovna v té době nezisková organizace, ve které nyní pracuji, Spolek neslyšících Břeclav, hledal sociálního pracovníka. Prošla jsem výběrovým řízením a začala tam pracovat.

Později jsem si dodělala ještě vysokou školu v pedagogickém oboru – andragogika (vzdělávání dospělých).

Ještě by nás ve Zlíně asi zajímalo, jak jsi se k nám v tu sobotu dostala – nemyslím cestu, ale spíš okolnost, že jsi tu tlumočila skupince neslyšících. Co to by lo za lidi a jak na tebe přišli?

Oslovil mě náš bratr Petr Ondrušek z Červeného Kostelce, který je neslyšící a chtěl jednoho svého kamaráda ze Zlína pozvat do vašeho sboru, na to se nabalili další neslyšící bratři z Ostravy a z Prahy a další 2 jejich kamarádi až jich byla skupinka šesti. I pro mě to bylo překvapení, čekala jsem 3 – 4. Ale to je tak, že neslyšící nemají ve sborech moc možností tlumočeného kázání, proto jsou ochotni přijet i větší dálku.

Jak jsi se ke „znakovce“ dostala a jak dlouho již touto schopností „vládneš“? Pro laika vypadá znakový jazyk složitě. Jak moc je těžké se to naučit a jak jsi to učení „znakovky“ prožívala ty?

Učila jsem si ji takzvaně za pochodu přímo v praxi, protože když jsem nastoupila do práce tak jsem „znakovku“ téměř vůbec neovládala. Naučit se cizí jazyk je pro každého jinak obtížné, buď k tomu člověk talent má, nebo si to musí tzv. „vydřít“. Znakový

jazyk je obohacen o mimiku, gestiku, pohyb, protože emoce a spousta informací nelze vyjádřit tónem hlasu. Je fajn, že znakovým jazykem lze vyjádřit opravdu všechno a je to jazyk naprosto plnohodnotný. Má ale svá specifika, věty jsou tvořeny tzv. vizuálně, např. slova jsou ve větě jinak seřazená. Taky je to jazyk, který se stále vyvíjí, s tím, jak se mění doba, vznikají i nová slova a pojmy. Navíc to není žádný univerzální mezinárodní jazyk, ale i v rámci naší země jsou v něm odlišnosti, podobně, jako v nářečí.

Jak jsem z našeho povídání na toto téma pochopil, tak sloužíš tímto „darem“ po sborech častěji. Kde tedy všude jsi takto sloužila?

Se sestrou Jitkou Morávkovou jsme už navštívili několik sborů, vzpomínám si, že jsme byli v Jeseníku, Opavě, Uherském Hradišti, Praze, u nás v Břeclavi a teď naposledy u Vás ve Zlíně. Asi nejsilnější a nečekaný zážitek pro mě byl na konferenci v Ostravě, kam jsem původně vůbec neměla v plánu jet a zatím jsem vůbec netušila, že u nás v církvi se tato služba „rozjíždí“. Zahlédla jsem tam skupinku neslyšících a tlumočníka, tak jsem se šla „zpovzdálí“ něčemu přiučit. Ale samozřejmě jsem se dala s neslyšícími do řeči, a když zjistili, že taky tlumočím, hned mě zaangažovali na odpolední program, kde bylo potřeba tlumočit online. Nevěřím v náhody, ale v to, že Bůh má všechno pevně ve svých rukou, to jen nám se některé souvislosti poskládají, až je můžeme zpětně vyhodnotit.

Je něco, co ti dělá problém při překladu – třeba z komunikace mluvících a slyšících…. ?

Problém je, když mluvčí mluví příliš rychle nebo přeskakuje z tématu do tématu, čímž se ztrácejí souvislosti. Taky nepůsobí dobře, když stále dokola omílá obsahově stejnou věc, tam už zkrátka po 2 -3 větách nemám co tlumočit. Nebo naopak, když je text obsahově velmi náročný a je v něm hodně abstraktních pojmů – u těch se musím většinou zastavit a vysvětlit, co to slovo znamená, a tím utečou další informace. Problém může být i v tom, když jako tlumočník neznám předem text a obsah kázání. Dobré je mít možnost se na něj předem připravit, to mi zabere zhruba 3 hodiny na jedno kázání, protože některé věty je potřeba přeformulovat tak aby byly pro neslyšící srozumitelné, nebo musím najít vhodná slova za ty, která se mezi neslyšícími nepoužívají.

Důležitá je také skladba samotných neslyšících. Pokud jsou ve skupině neslyšící různých komunikačních úrovní, může být zádrhel v tom, že pro některé je obsah tlumočení příliš náročný a pro další příliš jednoduchý.

Otázka závěrem. Co ti osobně dává práce a schopnost dorozumět se „znakovkou“ tobě osobně a co ti to dává do tvého osobního života?

Je to asi jako s každým cizím jazykem, prostě se domluvím se skupinou osob, se kterou se běžně ostatní lidé nedomluví, takže se dozvím informace, které slyšící nemají. A naopak můžu posloužit darem, který je užitečný pro určitou skupinu osob, která z důvodu komunikační bariéry přístup k informacím nemá, nebo jen omezený. Takže mě uspokojuje, když můžu být prostředníkem a zprostředkovatelem těchto informací. Taková ta vnitřní radost, že můžu sloužit potřebným.

Odpovědi k tomuto tématu také máme od sestry Jitky Morávkové, a tak její odpovědi můžete číst na následujících řádcích.

Kolik lidí v církvi, či v církvích obecně potřebuje tuto službu a schopnost?

Přesné číslo nelze uvést, a záleží na jaký typ sluchového postižení a věkovou skupinu se ptáte. Pokud se ptáte se na členy, kteří už jsou starší a sami mají problém se sluchem, hůře slyší, či skoro neslyší – tak počet neznáme, ale dá se říci, že skoro v každém sboru takového staršího člena můžete najít. Takový člen – nepotřebuje znakový jazyk, čte a píše a mluví, jen už neslyší, hůře rozumí, nezvládá vše, už nemá odvahu se ozvat se svými potřebami, raději je doma a málokdo ví a je ochoten mu pomoci. Takže ideálně potřebuje někoho, kdo by mu přepisoval mluvené slovo, seděl vedle něj a přepisoval, aby by mohl číst z plátna, monitoru nebo počítače. Tento typ pomoci – se jmenuje přepis, či zápis mluveného slova – simultánní přepis – a zvládne jej každý, kdo umí všemi deseti prsty, a je možno mu zajistit i pomoc, nějaký kurz. Ani si nedokážete představit, jak taková služba muže udělat radost jak postiženému tak i sloužícímu člověku.

Pokud se ptáte na opravdu neslyšící jedince, kteří se narodili hluší, používají znakový jazyk – v současné době v v Česku máme jen 3 členy adventisty, a žádný tlumočník naší církve, jeden laik ovládající znakový jazyk -adventista, a na Moravě 1 člen adventista a jeden tlumočník adventista. Na Slovensku není nikdo. Otázka myslím, že by spíše měla být směřována do budoucnosti. Takže: Česku je cca 10 tisíc osob – neslyšících, které ovládají znakový jazyk, a asi 30 tisíc těžce sluchově postižených a až 100-150 tisíc se sluchovým postižením. Zdravotně postižených je statisticky 10 % obyvatel každé vyspělé země. A zde můžete naprosto jasně vidět – a můžeme si uvědomit, že toto je vlastně dosti velké a velmi zanedbávané misijní pole. Služba, evangelizace a misie sluchově postižením – lidem, kteří ač žijí doma, používají jiný jazyk, a denně naráží na komunikační problémy. Proto vznikla v naší církvi adventistická služba neslyšícím. Máme přání být otevřenou církvi i tomuto postižení, mít více neslyšící v našich sborech a více členů, kteří rozumí tomuto typu postižení. V současné době pracujeme na tom, aby jsme měli vlastní tlumočníky do znakového jazyka – to jest nábor mladých a všech zájemců o tento typ služby, kteří by byli ochotni se naučit znakový jazyk. Dále mít více jedinců, kteří by pomáhali přepisovat mluvené slovo. Důležitá věc je poučit – udělat osvětu – mezi řádové členy našich sborů, a přestali se s nimi bát komunikovat. I tito lidé dokážou neskutečně obohatit každé sborové společenství a radost z porozumění je oboustranná. Prostě nemusíme čekat na to, až se vrátí náš Pán, ale můžeme si pomáhat i teď.

Vím, že proběhlo již pár bohoslužeb přímo stvořených pro neslyšící. Jak moc a v čem se taková bohoslužba liší od běžné bohoslužby?

Především je to – přítomnost tlumočníka do znakového jazyka – a to pozor, dvou nebo i tří, aby se mohli vystřídat, a pak je určitě zvláštní – že taková bohoslužba je bohatší o vizuální podněty – prezentace, videa, vystoupení ve znakovém jazyce a písně přetlumočené do znakového jazyka a přítomnost osob, kteří mávají rukama – znakují. Toto vše dá ale trochu více práce – zajistit tlumočníky, a těmto pak zajistit program, materiál na přípravu – aby věděli o čem se bude mluvit, a byli připravení, vytisknout kázání na papír pro přítomné. Je třeba minimálně týden předem připravit kázání, a písně aspoň 3 týdny a jejich tlumočení. A případně i někoho, kdo bude přepisovat vše, co se mluví, a to se bavíme taky o 2 osobách přepisovatelů s projektorem, a počítačem a prostorem – pro neslyšící ideálně někde ve předu u pódia. Protože církev zatím nemá kapacity, aby si toto zajistila ve vlastních řadách , jsme odkázání na tlumočníky ze světa, a stojí to nemalý peníz. V každém případě – zážitek z takového bohoslužby je jedinečný jak pro neslyšícího tak pro slyšící přítomné členy – úžasné jsou překlady písní do znakového jazyka a atmosféra.

Máš přehled třeba o tom, kolik lidí v řadách naší církve tento dar a schopnost „znakovky“ má? 

Nemám a nemáme, ale dokážu si představit, že tento dar mají i ti, kdo o něm neví. Bůh nás/Vás nečekaně může zavolat ke službě a záleží na Vaší ochotě. Například – za mě Jitka Morávková – ve strašnickém sboru je 75 letá sestra, která před 3 lety neuměla nic, a nyní zjišťujeme, že její ochota a zájem způsobuje, že pod vlivem a na modlitbách, krásně „znakuje“ (znakovka to není, mix znaků a pantomimy a mimiky, ale hlavně se rozumí) a dá se jí artikulovat, a jsme překvapeni a vděčni Pánu. I přes svůj věk a možnosti to zvládá dobře. Znovu děkujeme Pánu. Jinak myslím, že v současné době je mezi námi hodně mladých lidí, kteří studují na vyšších a vysokých školách, mladí členové, kteří se již se znakovým jazykem setkali ve škole, nebo praxi, takže dá se říci, že takových 10 osob v celé církvi najdeme a určitě i více, ale nevíme o nich, a oni nevědí o této službě. Takže tyto lidi spíše hledáme, a hledáme i ty, kteří by chtěli takto sloužit a objevit dar, nebo požádat Boha o dar jazyka a tento jazyk se naučit. V současné době budeme pořádat nábory pro tlumočníky do znakového jazyka a přepisovatele mluveného slova. Pokud byste věděli o někom, kdo by chtěl takto sloužit, koho nadchl znakový jazyk, svět ticha a neslyšící, ozvěte se. Je to služba, která má budoucnost a uplatnění, obohacuje a má smysl.

Ráda bych Vám doporučila setkání ke službě lidem se speciálními potřebami na jaře roku 2017 v Kroměříži a v nejbližší době vyjde speciální číslo o této službě neslyšících – mimo jiné i o adventistické službě neslyšícím.